Do redakce napsala Beruška

17. 05. 2007
Od chvíle, kdy se díky mocné síle internetu dostaly mratínské stránky i do mého domova, je pravidelně, s nadšením a napětím sleduji. Mezi rubrikami aktuality, diskuse a fotogalerie poskakuji jak splašený zajíc po zoraném poli, nebo kamzík po skalách, zkrátka rychle, sem tam, snad aby mi něco neuteklo. Přispět si však netroufám. Do aktualit proto, že v době, kdy se vracím po pracovním dni domů a mám tak možnost se nějakou tu novinku „dozvědět“, je pozdě o ní mluvit jako o žhavém drbu. Diskusi však sleduji s opravdovým zájmem a u mnohých příspěvků pokyvuji hlavou, u jiných zas nechápu, jak na něco takového je člověk schopen přijít. A jsem trochu zklamaná, neboť v poslední době je to jak v začarovaném kruhu. Ve chvíli, kdy jsem myslela, že jsme z něho venku, se někdo nepozorovaně vloudí se svým názorem a hurá - z kruhu není úniku. Zkrátka, přelet nad volejbalovým hřištěm sportovců z pláže je literatura na dlouhé večery. Těším se na téma nové. A proč ani sem si netroufnu přispět? Jsem v Mratíně naplavenina a tak ten prostor nechám lidem, kteří vědí o čem píší. Jen to prosím nepřehánějte. Od ostatních je ale fotogalerie balzámem na duši. Proč si tady netroufám, je snad každému více než jasné. Ale obrázky pana Vágnera by opravdu chtěly něčím odměnit. Kromě toho, že zdobí „naše“ stránky, zdobí také můj monitor a rozhodně se díky nim chlubím, kam jsem se to nastěhovala. A tak mě napadlo, co si vydat kalendář? S akcemi „naší“ vísky a obrázky „našeho“ fotografa. (Beruška)