Relikviář svatého Maura

13. 02. 2011
Ještě několik posledních dní, přesně do 27. února, máme možnost navštívit výstavu relikviáře svatého Maura, druhé nejcennější památky v naší zemi. Společně s kopiemi Korunovačních klenotů jej můžeme zhlédnout ve Vladislavském sále Pražského hradu. Historie relikviáře svatého Maura, významné zlatnické pamětihodnosti, se zpočátku nijak nelišila od mnoha jiných příběhů. Zhotoven byl na počátku 13. století v benediktinském opatství ve Florennes pro tehdy získané ostatky svatého Jana Křtitele, svatého Timoteje a svatého Maura, kněze a mučedníka žijícího okolo 3. století našeho letopočtu. Po zrušení kláštera na konci 18. století se relikviář ocitl v sakristii místního kostela, odkud ho zhruba v polovině 19. století odkoupil Alfréd de Beaufort-Spotin. Svým nákladem ho nechal opravit a později jej přemístil na své panství, do zámku v Bečově nad Teplou. Během druhé světové války však Beaufortové kolaborovali s nacisty a po jejím konci a vydání Benešovým dekretů museli sídlo opustit; relikviář tehdy rodina ukryla pod podlahu místní kaple. Dlouhých čtyřicet let se o něm nevědělo. V první polovině osmdesátých let oslovil potomek rodu Beaufortů Dannyho Douglase, Američana žijícího ve Vídni, nabídkou, která se neodmítá. „Mívali jsme v Československu zámek, kde je ukrytý velmi vzácný umělecký předmět. A vy jste vhodný člověk pro jednání s jejich úřady.“ Douglas návrh přijal a dobrodružství mohlo začít. V srpnu roku 1984 se Douglas poprvé objevil na československé ambasádě ve Vídni. Nabídl 250 000 dolarů za odkoupení nějaké věci, kterou sám označí a sám jí zajistí vyzvednutí. Bez něho tehdejší Československo tu věc těžko najde, protože o ní neví. Policistům se tehdy podařilo větřít do týmu vyjednavačů, jehož základ tvořili pracovníci Ministerstva zahraničních věcí a jednoho z tehdejších podniků zahraničního obchodu Artia. I když měl Douglas pochybnosti, s týmem začal spolupracovat. Přesto kvůli strachu ze Státní bezpečnosti v Praze nikdy nepřespával a na každé jednání dojížděl zásadně do Vídně. Jednání mezi Douglasem a obchodním týmem pokračovala, obě strany se dohodly na smlouvě a jejich finančních podmínkách. Čeští kriminalisté se ale památky doposud neznámé podoby nehodlali jen tak vzdát. Ani Douglas v čisté úmysly české strany příliš nevěřil. Často totiž dostával otázky, které s obchodní stránkou věci neměly nic společného. Dával si proto dobrý pozor na jazyk. Přes sebevětší ostražitost se však pří posledním vyjednávání s českou stranou dopustil fatální chyby. Když měl udat místo, kde se s pomocníky své mise setká, zmínil město Karlovy Vary. V té chvíli měli kriminalisté jasno, je to zámek Bečov. Okamžitě se vydali do Uměleckoprůmyslového muzea v Praze za doktorkou Dagmar Heydovou. Ta začala pátrat v Soupisu památek od německého autora Gnierse, až narazila na obrázek relikviáře svatého Maura ze zámku Petschau, tedy Bečov. „Řekla jsem jim, že kdyby to bylo ono, bude to bez nadsázky nález století,“ popisuje Heydová. V sobotu 2. listopadu 1985 zaklepal tým kriminalistů na dveře zámku Bečov, otevřít jim přišel Karel Macek, tehdejší kastelán. „Když se tady kriminálka objevila, přišlo mi to nejdříve jako fantasmagorie, ale oni to brali zcela vážně. Po krátké inspekci se o dva dny později vrátili, bylo jich víc, včetně proutkařky. Začali dost nekoncepčně kopat náhodné sondy v zahradě,“ vzpomíná. Po několika dnech hledání se ale kriminalisté se svými pomocníky dostali až do kaple, pod jejíž prkennou podlahou relikviář opravdu objevili. Byl ve zbědovaném stavu, ale největší škody mu způsobilo následné uskladnění. Kulturní obec jeho nalezení trochu zaskočilo, nečekali to a nebyli připraveni. A tak byl relikviář několik měsíců uschován v bankovním trezoru, což klimaticky absolutně neodpovídalo jeho potřebám. Nakonec se památka dostala do rukou povolaných. Restaurátoři Alena Nováková a akademický sochař Andrej Šumbera se svými pomocníky strávili nad restaurací relikviáře neuvěřitelných jedenáct let. Dřevo schránky, původně dubové, bylo nahrazeno kvalitnějším ořechovým, opraveny byly i vzácné, do relikviáře vsazené kameny, zhotovit se museli i nové měděné hřeby, došlo také ke konzervaci usní a textilu. A tak konečně v listopadu roku 2000 mohli relikviář poprvé spatřit návštěvníci jeho výstavy na Pražském hradě, po které byl převezen zpět na zámek v Bečově. A po dlouhých deseti letech se na Pražský hrad na nějaký čas vrátil.